Nechci cvičit. Nechci ani přemýšlet o hýbání se na podložce. Všechno mě bolí “zevnitř”. Znám to, věděla jsem, že to přijde a tak to neřeším a pomalu jdu na lekci. Doma bych v této situaci šla do lesa a určitě se dál nenatahovala. Nejsem však doma a je to součástí hry. Po první půl hodině mě to začne i bavit a cvičila bych dál.
Po hodině jdeme se Sudishem na kokos a snídani. Je vtipné zjistit, že i s rodilým indem, který tu samozřejmě od patnácti nežije, je možné mít stejné názory skoro na všechno. Je také milovník kávy a směje se mému rannímu rituálu přípravy capuccina s pěnou z french pressu. Zapovídáme se a já zjistím, že je jedna odpoledne a běžím domů. Chvíli si čtu a je čas vyrazit. Pokud se mi ráno nechtělo tak teď je situace ještě daleko horší. Při představě záklonu se mi chce zvracet.
Nemůžu se soustředit. Hlava si dělá co chce a tak jí nechám. Po chvíli jí to přestává bavit a vypne se sama, alespoň na malé chvilky. První část hodiny plyne ve stejném rytmu. Pozdravy, úklony, twist ve stoje, kroužení trupem, kobry, velbloud, dhanurásana…Všechno čtyřikrát. Mám dost. Každý dostává nějakou “těžší” ásanu. Přední řada si dává v Ganda bherundásaně nohy na zem metr před hlavu. Chce se mi brečet, protože já mám problém se předklonit. Asi něco nechci pustit, uklidňuji se. Mým úkolem je kobra a chytnutí nohy přes hlavu. Nemůžu vytočit ruku, lopatka je jako zabetonovaná. Vinay mi poradí trochu lepší úchyt a ještě ho odkoukám od jedné slečny a….Najednou to jde. Stačilo se chytit trochu jinak a ruku můžu vytočit a navzdory extrémní upocenosti jí tam i chvíli udržím. Nálada se zlepší během minuty o 100% a směju se sama sobě jak se mé ego tetelí.
Po lekci mne vyzvedne pratima a jdeme mi a jí také nechat zmenšit šaty. Doveze mne ke své známé a já jen koukám, jak funguje indický krejčí. Bleskově se věc vyzkouší a za ani ne deset minut je vše hotovo. Zadarmo. Paní nám ukazuje své “nové návrhy” a já mám co dělat, abych se nesmála. Jedny zelené šaty s “bílými zuby” kolem kapes a krku vypadají, jak kdyby dotyčnou napadl krokodýl. Zachovám dekorum a s poťouchlým úsměvem, který tu nikdo stejně nezaznamená říkám, že je to moc krásné. Vím, že lhát se nemá, ale je lepší někdy nechat pravdu trochu schovanou, zvlášť když se mě nikdo neptal.
Pratima mi nabízí, ať jdu k nim na návštěvu. Osmělím se a zeptám se, jaký je význam mojí návštěvy, když jakmile překročím práh, připojí se k nám její manžel a jakákoliv konverzace bude na téma “jak jde byznys” navíc vedená v kanadě s anglickým přízvukem. Moje role bude sedět a kývat. Pobaveně se usměje a řekne, že mám pravdu. Skoro hodinu sedíme v autě před mým ubytováním a já nevím co mám říct. Její problémy mne mrzí a vidím jen jediné řešení, které ona sama tuší. V Indii jsou tato řešení podstatně složitější než u nás a já opět děkuji, že tu nemusím žít. S tím, že bych tu moc dlouho nepřežila, souhlasí i Pratima.
Jdeme s Magalí na naší poslední večeři. V Zen kitchen měním objednávku a objednávám si rýži s ghí a dušenou zeleninu. Polovina mi zbyde na zítra. Mám toho plné kecky, Magalí taky a sdílená bolest je poloviční. Ashtangisti cvičí jen jednou denně a unavená je dost podobně jako já. Jdu si lehnout s přáním brzo usnout, což se mi nedaří. Trochu pracuji a čtu.
Najednou koutkem oka zahlédnu jako kolem mě něco malého, hnědého běží po posteli. Reflexivně plácnu rukou a objeví se krvavá skvrna. Štěnice. A plná krve. Okamžitě se proberu. Rozeberu postele, matrace a objevím několik dalších. Zmocňuje se mě zoufalství. Je půl druhé ráno, mám rozmontovaný celý pokoj a už teď je jasné, že ráno určitě nebudu jako rybička. Na manažera číslo nemám, toho blbečka co spí na recepci a umí anglicky “hi”, které stejně nepoužívá bych musela zmlátit a Magalí budit nechci. Zvažuji své možnosti, kterých moc není. Můžu sedět celou noc a čekat. Prohlédnout ještě jednou postel a pokusit se usnout. Stejně mě už asi pokousali a nic jiného teď nezjistím. Rozhodnu se pro druhou variantu, ale usnout se mi nedaří. Mám pocit, že mám štěnice všude a neustále se vrtím. Zítra bude těžký den