Na ranní lekci zvládnu přijít o půl hodiny dřív a odcvičit všechno na ramena a kyčle. Má to jediný háček. Ramena mě bolí a kyčle taky. Přesto čas opět uteče nevídanou rychlostí a než stihnu všechno jdeme domů. Už jen posledních pět rán příští týden a já jsem toho ještě tolik chtěla udělat. Myslím, že je to hezký test mé touhy vědět a umět všechno, abych si opět uvědomila, že nikdy nebudu. Já to vím a většinou se podle toho i řídím, ale stejně… Je velký pokrok, že se tentokrát věnuji opravdu hlavně cvičení a ne cvičení a sto dalším věcem.
Pomalu jdu domů a nahoře si udělám zeleninu k obědu. Hrozně nerada chodím sama na jídlo a tak jím většinou doma. Mám dneska pracovní povinnosti a tak sedím do půl druhé u počítače a pak si chvíli čtu. Magalí mi doporučila knížku od indického autora “Dva státy” s tím, že si budu připadat, jako bych v tom žila. Měla pravdu. Děj o svatbě mezi příslušníky dvou kast je tak reálný, že se mi zdá, že tady probíhá všude okolo. Po dlouhé době čtu něco, co nemá spojitost s prací nebo jógou a nemůžu se od knihy odtrhnout. Když říkám, že jsou u nás obecně komplikované vztahy, tak to není nic v porovnání s tím, jak je to tady. My si alespoň můžeme dělat to, co chceme a je jen na nás, jak se bude vyvíjet náš život. Vůbec si nedovedu představit, že bych měla širší příbuzenstvo čítající x tetiček a strýčků a ti by rozhodovali o mé budoucnosti na základě toho, kdo do rodiny přinese jaké materiální dary. Mnohokrát jsem se na toho téma bavila se svými lehce poevropštělými indickými přáteli a říkají, že se situace lepší. Hlavně na jihu však přetrvávají “staré tradice”, které jsou pro mne jak z jiné galaxie. Myslím, že to trochu vysvětluje i indickou “kývačskou” povahu ve stylu “yes sir”, kdy všechno se odkývá, ale nic se neděje. Musím to říct znova: jsem nesmírně vděčná, že nejsem z Indie a nemusím tu žít. Fyzická praxe jógy je úplně jiná kategorie, kvůli které jsem ochotná sem na přechodnou domu přijet a načerpat, co se dá, ale jinak je to pro mě místo velmi nevlídné. Věřím, že severní Indie je jiná a i místa, kde jsou lidé blíž přírodě mají jinou atmosféru, ale jižní velká města a hlavně mentalita lidí jsou pro mě něčím nepochopitelným.
Odpoledne plyne v příjemném rytmu až do konce hodiny, kdy se mě Vinay rozhodne trochu rozebrat a dostanu navíc sérii Éka-páda rájokapotásán v záklonech a provazů, kde si musím rovnat kyčle a do toho se navíc zaklánět. V danou chvíli jsem relativně v pohodě, ale něco mi říká, že zítra nebudu.
Jdu na svou první lekci Nada yogy a doufám, že dnes se skutečně sejdeme. Nada yoga znamená ve volném překladu terapie zvukem, který vychází z nás či z nějakého nástroje. Během hodiny a půl uděláme několik meditací, z nichž většinu znám, ale Akhilanka do nich vnese novou perspektivu. Dostávám instrukce a do nich on hraje na tibetské mísy. Připadám si, jakoby mne vibrace pohltily a každá buňka v těle cítí jejich sílu. Ty největší váží třicet kilo a domu si je asi neodvezu, ale jejich zvuk mne fascinuje, protože vibrace, které vydávají, jsou doslova vidět. Myslím, že popis těchto zážitků úplně nepatří na papír, protože je slovy nepřenositelný. Buď budu vypadat jako ezoblázen nebo stejně si pocity nelze převzít ze slov. Z tohoto důvodu jsem třeba na trailu nepsala o vjemech a prožitcích z přírody, což neznamená, že jich denně nebylo mnoho. Čím dál víc shledávám určité vjemy a prožitky nepopsatelné, nepřenositelné a velmi niterné. Z mé zkušenosti se tak dá lehko poznat člověk, který vnímá, protože ten o těchto věcech nemluví. Nemá potřebu hlásat do světa, že šel do lesa a objal strom. Nebo že na něj mluví příroda. Věci se, otevře-li člověk své vnímání, dějí trochu jinak, ale ti, kteří své zážitky hlásají do světa, z valné většiny ani netuší o čem mluví. Nezapomenu jednu větu, kterou jsem se dozvěděla před lety tady ve škole. Na řeč přišla dnes trochu z nepochopení vysmívaná “kundalini” a její “probouzení.” Učitel řekl: ”takové věci se budou dít. Budete-li mít pocit, že je to “to ono”, tak to tak není. Mluví-li někdo o tom, jak se v něm probudila kundalini nebo se mu otevírají čakry, vůbec netuší, o čem je řeč. Jsou věci o kterých se nemluví, protože je to zbytečné.” Dnes tomu rozumím. Asi i proto jsem alergická na všechny rádoby “duchovní lidičky”, kteří mají podobných pojmů plnou pusu a jsou trvale jakoby vyslunění. Pod slupkou “vyzenovanosti” je velká díra nevyrovnanosti, zakomplexovanosti a nespokojenosti s vlastním životem. Někdo, kdo ví, nemluví, protože nemá potřebu se obhajovat, ani nic vysvětlovat. Prostě je.
Večeři zvládne ovoce a čaj a já se jdu natáhnout a číst si. Dnešní jednotvárný program mi vyhovuje a užívám si posledních pár dní, kdy nic nemusím.