V pět ráno mě vzbudil chanting z nedalekého chrámu. Beru si špunty do uší a díky tomu neslyším budík. Alespoň jsem se trochu vyspala. Můj původní plán přijít na lekci dřív a odcvičit cviky na ramena a kyčle však nevyšel a tak je zakomponuji na konci. Trošku mne pobolívají kolena a doufám, že je to jen tak z legrace.
Jirka dojel v pořádku a mně se ulevilo. Cesta byla podle jeho vyprávění veselá. Cestu vlakem do Banglore docela přežil. Ačkoliv to nebyl můj legendární vlak v ceně 10 Kč, kde lidé sedí i na střeše a který se řadí k mým životním zážitkům, které doufám nebudu opakovat. Pak ho řidič vysadil půl kilometru od autobusu, což zjistil jen díky dobrotě personálu restaurace, kde čekal a kterým dal dýško. Lůžkový autobus byl v pohodě, dokud neudělal školáckou chybu a nenadzvedl matraci. Říkám si, zda v budoucnu někdy přijde moment, kdy indové přestanou být prasata, ale nemyslím si. Jirka přežil a dopoledne mi už volal z Ramanašrámu.
Byl hodně nadšený, místo prý skutečně má velmi přijemnou energii a určitě by se mi tam líbilo. S tím souhlasím, ale návštěvu musím nechat na příště, protože tentokrát by to časově nevyšlo. Říkal, že indové jsou tam milí, jen lidé ze západu trošku ulítlí. Abych si jen nestěžovala na to, že indové neumí žit v relativní čistotě. Místní, kteří alespoň trochu žijí “duchovně” a tím nemyslím, že jdou do chrámu, někam položí kytku a tím to končí se samozřejmě chovat jako lidi umí. Zápaďáci prý pobíhají v Ramanašrámu oblečení v hábitech a chovají se trochu podivně. Vidím to i tady v Mysore. Je tu spousta milých lidí, ale také tak, kteří se jaksi nedostanou k podstatě věci, ale vezmou to, co se jim hodí a přetočí to ad absurdum. Pobíhá tu tak spousta vysluníčkovaných, vyzenovaných jedinců, kteří se při prvním kontaktu s realitou rozsypou jak domeček z karet. Ono je to děsně jednoduché být duchovní, když zrovna nemusí člověk řešit hmotné statky, jak zaplatí nájem a dělá pouze to co ho baví. Myslím, že jedna z velkých duchovních věcí je plnit si své zemské povinnosti, nehledě na to, jak nám zrovna voní nebo nevoní a tím myslím třeba chodit do práce. Vyhýbání se práci a dělání pouze toho, co člověka neskutečně naplňuje, trochu zavání leností a to už jsme na kilometry vzdáleni jakýmkoliv zásadám a trošku se lžeme do kapsy. Mám několik případů takového chování ze svého okolí a je to trochu smutná podívaná. Chybí upřímnost sám k sobě a přebývá mnoho spirituálního patosu, za který se člověk zuby nehty snaží schovat. Každý má na výběr, jak strávit svůj život, ale tohle mi přijde trošku škoda.
Pauza opět uteče a běžím zpět na lekci. Cítím se trochu unavená a Vinay opět jakoby to vycítil a tak neděláme žádné veletoče. Možná jsem si však jenom zvykla, protože když jsme měli lekci tohoto typu na začátku, byla jsem úplně vyřízená. Jdu si dát zasloužený kokos a naposledy si volám s Jirkou, který za chvíli odevzdá telefon. Má lepší náladu. Omylem ho dali na indickou ubytovnu a už je přestěhován s dalšími třemi kluky z Evropy. Jídlo také bylo snesitelné a tak se pomalu dostává z indického šoku. Říkám mu, že když to bude pocitově na nic, ať se vrátí, není to žádná ostuda. Vipassana není Svatý grál, ani se tam nevyřeší všechny problémy, možná žádné, ale je vidět, že to chce zkusit. Věřím, že si to užije a deset dní uteče jako voda. Minimálně mně tady. Jsem moc zvědavá, co bude nakonec říkat.
Přivezou mi poslední knihu a já jsem moc zvědavá, jak je všechny odvezu. Objednala jsem si nové vydání Yin yogy, které bych se v budoucnu také ráda věnovala. Již delší domu ji sama cvičím a myslím, že je to skvělý doplněk k aktivní praxi. Jdeme s Magalí na večeři, která se protáhne až do devíti. Je moc milé si popovídat, ale nic neudělám a tak se domlouváme, že se uvidíme až v neděli. Večer je neobvykle klidný, dveře nebouchnou ani jednou ale pro jistotu si stejně nandavám špunty do uší. Zítra mne čeká mimo praxe také lekce hraní na tibetské mísy, na kterou se moc těším.