Večer nemůžu usnout. Po chvíli co zaberu začne opět někdo mlátit dveřmi, venku zpívat a dupat a kdesi se někdo hádá (nejsem schopná určit kde). Opakuji si, že se mě to absolutně nedotýká, ale poté co se vzbudím potřetí, se neubráním pocitu vzteku. Nespí se tady hezky. Usínám kolem půlnoci, což vzhledem k mému stavu není úplně ideální start do nového dne.
Ráno si pomocí rukou dám nohy na zem a ty tři kroky do koupelny zvládnu. Pokud jsem si doma stěžovala, že mi otékají nohy, nevěděla jsem, co to znamená. Mám pocit, jak když jsem ztuhlý lymfatický systém během dvou dní pěkně rozproudila a teď to vůbec nezvládá. Přece jen jsem půl roku jedla všechno, jen ne čerstvé jídlo a i když jsem se snažila nejlépe, co to šlo, jde všechen bordel ven. Pupínky, otoky a celková únava jsou každodenními společníky.
Nechci strávit den na pokoji a tak to jdu rozcvičit. Opět vnímám, jak moje ego těžce trpí, když místo nohou za hlavu cvičí sérii „pro důchodce“, ale vlastně je to vtipné a moje lepší část je za tuhle zkušenost vděčná. Ta horší je pěkně otrávená, ale všechno mě tak bolí, že nemá šanci prudit. Vnímám, že k mé práci je to takhle nejlépe, jak mohlo být. Na co by mi bylo si od prvního dne strkat nohy za hlavu a trénovat stojky, to bych se moc nikam neposunula. Nemoct se předklonit a neschopnost udělat to, co jsem byla zvyklá dělat bez rozcvičení levou zadní, to je teprve materiál.
Ranní lekce je opět dvouhodinová a jako viníka označí Pratima mě s tím, že je ráda, že jsem zpátky a vždycky se zapomene. Omluvím se ostatním spolucvičencům, ale nevypadají, že jsou na mé omluvy zvědaví. Dvouhodinovka mi nevadí, kdyby mě odpoledne nečekaly další opět skoro dvě hodiny záklonů. Pomalu se suneme dát si kokos a něco k jídlu. Jirka byl na tom včera podstatně lépe a dnes se dostává do mé kategorie „lemra.“ Jdeme do Anokhi cafe něco zakousnout a můj výběr je jednoduchý – můžu si dát ovocný salát. Dám si ho a je skvělý. Hlad tu někam zmizel nebo spíš zůstal na PCT.
Doploužíme se domu a já jsem ráda, že je zima. „Pouhých“ třicet ve stínu. Léto bych asi teď nepřežila. Jdu si chvíli číst a na patnáct minut si zavřu oči. Víc nesmím, protože to bych nikam nedošla. Odpolední lekce začíná už ve tři a ty čtyři hodiny mezi lekcemi mi opravdu nevyhovují. Než se naděju běžím opět s podložkou na zádech na odpolední záclonovou seanci.
Neděláme nic těžkého, ale všechno děláme minimálně pětkrát, což vzhledem k tomu, že mě bolí nohy i když ležím je sebevražda. Zmítám se mezi chutí si lehnout nebo se rozbrečet. Určitě by mi hlavu nikdo neutrhl, ale to je ta špatná část mého nastavení – prostě mi to nedá, když tam jsem a snažím se snažit. To obvykle vypadá tak, že si zbytečně naložím a tak se dnes snažím necvičit na sto procent. Chvílemi se mi to i daří a někde uvnitř si připadám jako podvodník. Připomínám si, že jsem se včera nemohla hýbat a měla jsem teploty a vypínám hlavu a soustředím se jen na dech a pocit. Lepší. Samozřejmě, že horší já je otrávené, že se nikam nedostanu a zvenku to vypadá, jak kdybych začala cvičit předevčírem. Chce se mi smát sama sobě. Leháme si na podložku na dhanurásanu pozici luku, na kterou dnes nemám ani záda ani nohy. Chytám kotníky a dýchám. Ne na maximum opakuji si. Při třetí se už nesměju, ale cítím, že se brzo rozbrečím. To se mi už několik let nestalo. Jsem naštvaná na sebe, že mě to bolí a taky, že si prostě nemůžu lehnout a říct, že už nemůžu. Vždyť přece o nic nejde. Opět vypnu a po pátém kole jsem ráda, že jsem celá.
Po hodině jdu pomalu domů. Ve vzduchu je cítit voda, protože má večer pršet. Bylo by fajn, kdyby déšť umyl trochu prachu a moje nesmyslné ambice od prvního týdne pokračovat tam, kde jsem před půlrokem skončila. Jsem ráda, že tu jsem.